Strach - dost povrchní záležitost

Lidé mi říkali:

abych bral málo
toho, co problémy mi bralo.
Abych nebral nic
z toho co mi dává vzduch do plic.

A teď:

mám strach, že neseženu dost
toho, co potřebuju pro radost,
že mě někdo napráská
a já nebudu mít na práska.

Mám strach, strach, že dožiju,
života a radosti nikdy neužiju,
že ze světa se sprovodím.
Se smrtí teď závodím.

Mám strach, ale velký,
to nezmizí během chvilky.
Strach ten existuje v jakékoli formě,
navíc strach mít to je v normě.

Mít strach už v době dnešní,
kdy si najednou připadáte směšní,
je jen pouhá rutina.
Tak už polož tu sklenku od vína

a začni se bát nebo snad ne?
Na strach si každý vzpomene.
Každý se bál alespoň někdy
a má vzpomínek pár, i když černých.

Strach je v podstatě dost povrchní věc,
vždyť dnes myslí každý jen na sebe přec!
Každý se bojí jen o sebe
a když druhý je strachy bez sebe,

zavře mu dveře před nosem:
„Táhni!“ a s křížkem po funuse
zmateně druhý odchází:
„Tohle je teda pomoc v nesnázi!“.

A to jen proto, že se člověku
strachem vrací mozek do pravěku
a chová se jinak než by měl.
Kéž by na to zapomněl.

Avšak nic z toho už nezmění,
že už nežiju na zemi,
ale jen ve vzpomínkách
lidí, co o mě měli strach.



odsaď pryč